Začalo to výzvou na facebooku…
S Markem jsme se nakonec domluvili a vyrazili na společnou záchrannou akci. Během jednoho odpoledne a večera se nám společnými silami podařilo vytáhnout všechna mourovatá mrňata, díky jejichž volání vylezla i mamina, kterou se podařilo vlídným slovem a kouskem makrely přilákat a dostat do přepravky. S jedinou ne-mourovatou čičinou byla potíž kvůli její extrémní plachosti, s jakou jsme se s nikým ze zbytku rodinky nesetkali. Černobílé mrně se tak podařilo odchytit až v pátek odpoledne, kdy zcela zaslouženě získala přezdívku piraňka.
Po příchodu do nového domova byla máma jediná, která se nechala pohladit a nedělala u toho zbytečný humbuk. Po čase i začala vítat a víc se vtírat, zatímco koťata zůstávala ostražitá. I prcky se ale podařilo ukonejšit a vysvětlit jim, že jsou v bezpečí, jen s černobílou piraňkou byla potíž ještě dlouhou, její plachost ne a ne zmizet.
Díky lokalitě, kde byla rodina odchycena, získali všichni ještě před jmény křestními příjmení – Petrofovi. Z maminky jsme pak až doma udělali Pavlínku, ze dvou hochů byli Toník a René a k děvčatům krásně ladila Evelínka a Olinka.
Olinka – jediný ne-mourek, piraňka – se nakonec přeci jen osmělila a přestala se bát. Nejdřív začala na tajňačku spát na posteli, kde si mi lehala k nohám. Jelikož metoda žij a nech žít do té doby nefungovala, využíval jsem jejího vyvalování v mé blízkosti, využil příležitost, čapnul ji a mazlil a mazlil a mazli. Od té doby je to z celé rodiny ona, kdo nejvíc chodí a lehá si do klína a jakékoilv mazlení si nanejvýš užívá.
Evelínka se vyprofilovala jako nenáročná kočička, která se nejradši stará sama o sebe. René je pěkný divoch. Krásný, mohutný, s bystrým výrazem v očích. Kdyby jeho brácha Toníček neodešel už poměrně brzy do adopce, byla by to tu s nima nejspíš pořádna divočina. Maminka Pavlína žila dlouho venku, ale na to, co bylo, snad už zapomněla a teď si užívá života bytového mazlíka.