Viktor a Hugo ke mně přijeli počátkem ledna 2021 spolu se svým bráškou Ivanem. Hoši jsou narozeni zhruba v půlce předchozího roku, přesně ale nikdo neví. Co se o nich ví, tak že první nejdůležitější měsíce svého života strávili na půdě stodoly. Jedinou lidskou spojkou pro ně byl pán, který je chodil krmit, když je jejich matka z neznámého důvodu opustila a zanechala napospas osudu. Kluci tak vyrůstali úplně sami v nevlídném prostředí půdy zaházené senem a kdejakým haraburdím. Když pak pán musel nastoupit do nemocnice na operaci a o koťata, sice už odrostlá, ale stále přeci jen koťata, se neměl kdo postarat, byl jsem osloven, jestli bych se jich mohl ujmout. A tak se tedy všichni z tmavé, chladné a zaprášené půdy přestěhovali ke mně do vyhřátého pokojíčku se škrabadly a pelíšky.
Jako první si na nové prosředí zvykl mourovatý Ivánek, který se i hned rozvrněl a vůbec na něm ta dosavadní izolace nebyla znát. Viktor s Hugem na tom byli zpočátku hůř; Hugo opatrné hlazení jakž takž snášel, Viktor byl věčně zalezlý co nejdál z mého dosahu, pokusy o dotyk odrážel syčením, občas jsem schytal i nějakou tu neurvalou pěsťovku nebo kousanec. Až jsem si zoufal, jestli vůbec kdy bude alespoň nějaká šance takové plašany umístit…
Naštěstí se nám po čase podařilo vypořádat se se všemi zdravotními neduhy a komplikacemi, které se u nich vcelku přirozeně objevily, a tak mohli opustit karanténu a seznámit se s dalšími členy naší kočičí domácnosti. A to bylo něco! Kluci rázem jako kdyby teprve až teď ožili; z vyjukaných peciválů se vyklubali hraví lumpové, ihned se pustili do objevování nových zákoutí, skrýší, potřebovali se seznámit se vším a se všemi, díky čemuž si i velmi rychle osvojili všechny fantastické lotroviny, které pro ně do té doby byly neznámé a nedostupné.
Od té chvíle nějaký čas uplynul a teď už skoro není znát, jací to bývali strašpytlové. Záměrně píšu skoro – Viktor a Hugo se nikdy nenaučili sami si přijít a rozvalit se na klíně. Když je chci pohladit, musím se k nim přibližovat zlehka a už s napřaženou rukou. Na prudké pohyby ve své blízkosti reagují úprkem. Když ale nevezmou nohy na ramena, hladit už se pak nechají. Přeci jenom už vědí, že to není nic nebezpečného, čeho by se museli obávat.
Supermazlíčci to zatím tedy nejsou. Věřím ale, že při troše snahy a intenzivnější péči v menším zvířecím kolektivu dovedou v budoucnu ještě mile překvapit. Že to nejsou úplní suchaři, je ostatně znát i kdykoliv, když vytáhnu udici, střapec, jakékoliv mávátko, světýlko nebo blikátko, a hned je o zábavu postaráno. Chlapci jsou jak smyslů zbavení a zároveň během hry i o poznání kontaktnější.
Co si budem povídat – umístit jednoho samotného čerta bývá někdy dost oříšek, a já se tu teď snažím sehnat nové bydlení hned pro dva zároveň. Navíc s takovou minulostí! No kdo by do toho šel?
Já doufám, že někdo, kdo ocení, že ví, co může nebo nemůže očekávat. Kdo nerad kupuje zajíce v pytli a nevadí mu ani neveselá minulost, je-li mu úplně odhalena. Všechno „zlé“ už víte. Šťastlivce, který se rozhodne ujmout Viktora i Huga dohromady, čeká už jen samá radost, pokojná domácnost a roztomilá podívaná na dva těžko rozeznatelné brášky polehávající v jednom pelíšku nebo při společném doplňování energie u jedné misky granulí.
Odejít sice může i každý zvlášť, věřím, že by to zvládli. Rozdělit je by ovšem byla obrovská škoda. A to nejenom pro ně…
Všichni tři bráškové jsou kastrovaní, očkovaní, odčervení, zdravotně v pořádku. Odejít můžou třeba hned. Hledám pro ně bydlení v bytě, v klidu a bezpečí, bez nástrah venkovního života. Skvěle se snáší s kočkami i se psy, za takovou společnost budou určitě rádi i v budoucnu. Do nového odjedou po podepsání adopční smlouvy a zaplacení adopčního poplatku. Pokud se chcete na cokoliv zeptat, rádi byste více fotek nebo videí, anebo se na kluky chcete přijet nezávazně podívat, ozvěte se na níže uvedené kontakty.
Datum narození: 1. 7. 2020
Dočasně bydlí v: Hradec Králové
Adopční poplatek: 1000 + 1000 Kč
Kontakt:
Jan Zilvar
Tel.: 723-078-664
E-mail: zilvar
bylonaspet.cz